Caproni Ca.316
Letouny Ca.309, 310, 311, 312, 313 a 314 nalezly širokého uplatnění u Regia Aeronautica. A plováková úprava Ca.310 zaujala i představitele italského válečného námořnictva. Jako náhrada stávajícího typu by mu vyhovovala jakási třímístná zmenšenina Ca.310 Idro, dimenzovaná ovšem tak, aby její drak snášel přetížení při vzletu katapultem. Konstruktér Caproni Cesare Pallavicino pak v liniích osvědčené řady navrhl tvarově velmi příbuzný typ Ca.316.
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití
V závěru třicátých let, ve "zlaté éře" italské vojenské aviatiky zaujala firma Caproni úspěšnou modifikací celkem nenápadného lehkého dopravního dvoumotoráčku Borea (Ca.308) s čs. motory na řadu variant víceúčelového vojenského typu, díky technologii stavby (křídla a ocasní plochy dřevěné, kormidla a křidélka s plátěným potahem, trupy s kostrami z trubek) adaptovatelného nejen pro pohon různými motory (hvězdicovými či invertními vidlicovými, vždy vzduchem chlazenými) a tím pádem vhodného i pro rozdílné vojenské role, ale schopného i úpravy na vodní s plováky jako přistávacím zařízením.
Letouny Ca.309, 310, 311, 312, 313 a 314 nalezly širokého uplatnění u Regia Aeronautica, objevily se na všech bojištích s italskou účastí, navíc též vyvolaly zájem v cizině (např. ve Švédsku, ale ještě před válkou zcela vážně i ve Velké Británii). A plováková úprava Ca.310 zaujala i představitele italského válečného námořnictva. To mělo na začátku války vybavenu třídu Littorio bitevních lodí katapultovatelnými pozorovacími jednomotorovými plovákovými dvouplošníky IMAM Ro 43, a ty začínalo kategorizovat jako zastaralé. Jako náhrada by mu vyhovovala jakási třímístná zmenšenina Ca.310 Idro, dimenzovaná ovšem tak, aby její drak snášel přetížení při vzletu katapultem.
Zcela logicky požadavek na nový stroj pro bitevní lodě adresovalo společnosti Caproni, konkrétně pobočce v Bergamu. Její konstruktér Cesare Pallavicino pak v liniích osvědčené řady navrhl tvarově velmi příbuzný typ Ca.316. I on měl smíšenou konstrukci draku, byl poháněn dvojicí hvězdicových sedmiválců Piaggio P VII C.16 po 338 kW/460 k ve výšce 1600 m a s dvoulistými vrtulemi. Přitom se instalovaly úpravy motoru pravotočivá a levotočivá. K zástavbě motorů verze C.35 s účinnějším kompresorem však nedošlo, přesto, že se s ní pro sériové stroje počítalo. Stroj pak místo na zatahovacím kolovém podvozku spočíval na dvojici kovových plováků. Prototyp evidenčního čísla M.M.27193 už plně reprezentoval sériové provedení (až na tyč se snímači tlaků na přídi pro zkušební lety), byl třímístný vyzbrojený dvěma kulomety - jedním pevným Breda - SAFAT 12,7 mm v kořeni levé poloviny křídla a pohyblivým téže značky ale ráže 7,7 mm, v otočné prosklené věži Lanciani na hřbetě trupu. Pod trupem byly závěsníky na jedno torpédo či pumy do hmotnosti 400 kg.
Dokončený prototyp zalétal 14 srpna 1940 pilot Mario De Bernardi (známý rekordman) v lokalitě Montecollino z jezera d 1seo u Brescie. Stroj pak procházel zkouškami u Centro Sperimentale v Guidonii (létal z jezera u Bracciana) a později se vyskytoval u námořních testů ve Vigna di Valle Poté stroj převzala místní 148. squadriglia jako cvičný. Mezitím už létaly první sériové stroje, objednané pro Marinavii s evidenčními čísly M M.27194 až M. M.27206.
Určité zpomalení programu nastalo 15.5.1941, kdy v Montecollinu havaroval a byl zničen třetí sériový letoun. Stalo se tak při předávacím letu, kdy Ca.316 mířil do Taranta k záložní letecké jednotce námořnictva v tomto známém přístavu. Výroba však pokračovala 15.1.1942 Marinavia převzala poslední dva Ca.316. V té době však už aktivity italského námořnictva klesly na minimum a k náhradě Ro.43 nedošlo. Ca.316 se proto soustředily v Tarantu a postupně byly převáděny ke škole pozorovatelů námořnictva v Orbetellu (Scuola Osservazione Marittima), k její 3. Squadriglii. Jeden Ca.316 (M.M.27202) v téže době používal jako osobní letoun Giuseppe Bastianini, guvernér okupované dalmácie. V pozorovatelské škole však došlo k několika vážným nehodám typu, např. 19.1.1943 letoun M.M.27200 spadl do města Orbetello, poničil budovy a zabil jednoho civilistu. Poté se část školy přemístila do Istrie, ale nehody pokračovaly i tam. V srpnu 1943 byl tedy vydán zákaz všech letů. Ale to už pro Itálii stejně válka, alespoň na většině území končila.
Z letounů zanechaných v Jugoslávii prý Němci ještě stačili demontovat motory přístroje a další vybavení ale o skutečných osudech Ca.316 po italské kapitulaci podrobnosti nejsou. V silách bojujících na straně Spojenců se nevyskytoval žádný.
Technický popis
Technická data | |||
---|---|---|---|
Rozpětí | 15,90 m | Délka | 13,30 m |
Výška | 4,08 m | Nosná plocha | 38,40 m2 |
Hmotnost letounu | 3 410 kg | Vzletová hmotnost | 4 750 kg |
Maximální rychlost | 320 km/h | Cestovní rychlost | ? km/h |
Dostup | 5 550 m | Dolet | 2 110 km |
Doba výstupu do 4 km | 18 min |
Caproni Ca.316: byl dvoumotorový třímístný lehký katapultovací pozorovací letoun.
Pohonnou jednotku: dva hvězdicové sedmiválce Piaggio P VII C.16 po 338 kW/460 k.
Výzbroj: byla tvořena dvěma kulomety - jedním pevným Breda - SAFAT 12,7 mm v kořeni levé poloviny křídla a pohyblivým téže značky ale ráže 7,7 mm, v otočné prosklené věži Lanciani na hřbetě trupu. Pod trupem byly závěsníky na jedno torpédo či pumy do hmotnosti 400 kg.