Blohm und Voss Ha 137
V rámci programu vývoje střemhlavého bombardéru pro Luftwaffe zaslal C-Amt RLM v roce 1934 šesti německým leteckým firmám včetně Hamburger Flugzeugbau objednávky na stavbu prototypů. Velitelství Luftwaffe požadovalo dva střemhlavé letouny jeden lehký jednomístný a druhý těžší s dvojčlennou posádkou. Jelikož se ing. Vogt ve firmě Kawasaki rovněž zabýval podobnými konstrukcemi, nebyla pro něj tato objednávka ničím novým. Jeho posledním projektem v Japonsku byl zkušební stíhací letoun Kawasaki Ki-5, což byl nevelký samonosný dolnoplošník celokovové konstrukce, s lomeným křídlem ve tvaru písmena W a s pevným kapotovaným podvozkem. Pohon tohoto stroje tvořil motor BMW P-I o výkonu 588 kW (800 k), který umožňoval dosáhnout maximální rychlosti 360 km/h. Ing. Vogt, který vycházel právě z této konstrukce, v soutěži představil projekt označený P6. Původně zamýšlenou pohonnou jednotku tohoto stroje měl tvořit motor BMW XV o předpokládaném výkonu 441 kW (600 k), který v té době vyvíjela firma Bayerische Motorenwerke. Jelikož tento motor nebyl dokončen v plánovaném termínu, byl Ing. Vogt nucen použít hvězdicový dvanáctiválcový motor BMW 132 o výkonu 537 kW (739 k), což byla německá verze amerického motoru Hornet firmy Pratt & Whitney. Letoun P6 vybavený tímto motorem byl označen P6a a stroj s anglickým motorem Rolls Royce Kestrel nesl označení P6b. Po představení projektu dostala firma Hamburger Flugzeugbau od C-Amtu oficiální objednávku na stavbu tří prototypů označených Ha 137. Dne 9. října 1934 byly provedeny zkoušky s dřevěnou maketou a o sedm měsíců později, 13. května 1935, absolvoval svůj první let prototyp Ha 137 V1 (D-IXAX). Krátce na to byl dokončen i druhý prototyp Ha 137 V2 (D-IBGI). Jelikož Ha 137 reprezentoval jednomístný letoun, zúčastnil se první fáze soutěže, což byl tzv. Sofortprogramm des Sturzbomber-Wettbewerbs (okamžitý program soutěže na střemhlavý bombardér), ze které vítězně vyšel Henschel Hs 123. Šance na sériovou výrobu Ha 137 klesly na minimum i přes to, že tento stroj se mohl uplatnit nejen jako bitevní letoun a střemhlavý bombardér ale i jako stíhačka. Avšak na žádost RLM zůstal i nadále v soutěži jako určitá alternativa pro typy přihlášené do její další etapy. Slabou stránkou Ha 137 byla zejména malá nosnost (pouze čtyři 50kg pumy) a hlavně chybějící zadní střelecké stanoviště. Této druhé části soutěže se kromě Ha 137 zúčastnily projekty Heinkel He 118, Arado Ar 81 a také Junkers Ju 87 který nakonec skončil jako vítěz a stal se tak základním střemhlavým bombardérem Luftwaffe. Třetí prototyp Ha 137 V3 (D-IZIQ) měl být vzorovým strojem případné verze Ha 137 B (zatímco V1 a V2 vzory Ha 137 A). Tento letoun byl vybaven ve své době nejlepším řadovým motorem, což byl dvanáctiválcový kapalinou chlazený Rolls-Royce Kestrel V o maximálním výkonu 470 kW (640 k) ve výšce 4 200 m, který poháněl pevnou dvoulistou dřevěnou vrtuli. V létě 1935 byly v Travemünde zahájeny testy prototypů V1 a V2. V říjnu 1935 se vyskytly potíže u stroje V1, když v průběhu zkoušek výzbroje explodovala zásoba střeliva umístěná v pravém centroplánu. V červnu 1936 letoun Ha 137 V3 absolvoval množství zkušebních letů v Rechlinu. Avšak v témže měsíci se novým šéfem Technisches Amtu RLM stal Ernst Udet, který v této funkci nahradil Obersta Wolframa von Richthofena. Udet na rozdíl od svého předchůdce, který v Ha 137 viděl především bitevní letoun, považoval za jediného vhodného kandidáta na univerzální letoun tohoto typu Junkers Ju 87. Ing. Vogtovi bylo proto jasné, že jeho Ha 137 do výzbroje Luftwaffe zařazen nebude. Firma Hamburger Flugzeugbau se ještě pokusila vytvořit námořní verze tohoto letounu, které by byly schopny operovat z paluby letadlové lodi. Projekt II měl být vybaven pevným kolovým podvozkem a Projekt IIa plováky. Oba stroje by byly poháněny motory BMW 132. S ohledem na příliš malý dolet a jednomístnou konstrukci tyto verze nepřekročily stadium projektu. Bez ohledu na nezájem o Ha 137 ze strany velitelství Luftwaffe vznikly ještě další tři prototypy V4 (D-IFOE), V5 (D-IUXU) a V6 (D-IDTE). Všechny byly vybavené motory Jumo 210 Aa, které poháněly stavitelnou třílistou kovovou vrtuli o průměru 3,2 m. Tyto letouny Luftwaffe používala k různým testům. V červenci 1937 byl prototyp V6 zcela zničen při nouzovém přistání. Prototyp V4 (NE+AG) byl předán do Erprobungsstelle für Bordwaffe (zkušební středisko palubní výzbroje) v Tarnewitz, kde sloužil například ke zkouškám raket RZ 65. |
Technický popis |
Výrobce: Hamburger Flugzeugbau GmbH, od roku 1937 Abteilung Flugzeugbau der Schiffswerft Blohm und Voss, Hamburk. Typ: jednomístný bitevní letoun a střemhlavý bombardér. Motor: řadový dvanáctiválcový kapalinou chlazený motor Jumo 210 Aa o vzletovém výkonu 434 kW (590 k) a maximálním výkonu 448 kW (610 k) ve výšce 2 600 m. Výzbroj: dva pevné kulomety MG 17 ráže 7,9 mm, dva kulomety MG 17 nebo dva kanóny MG FF ráže 20 mm v křídlech a 4 pumy SC 50 o hmotnosti 50 kg. Technická data: Rozpětí: 11,15 m, Délka: 9,46 m, Výška: 4,00 m, Hmotnost prázdného letounu: 1 815 kg, Vzletová hmotnost: 2 485 kg, Maximální rychlost: 340 km/h, Cestovní rychlost: 290 km/h, Dolet: 580 m, Dostup: 7 000 m |