Dornier Do-24
Třímotorový létací člun Dornier Do 24 je mezi německými letouny období 39-45 ojedinělý tím, že nevznikl původně pro potřeby německého námořního letectva, ale že iniciátorem jeho vývoje bylo Holandsko (poté, co pro smíšenou konstrukci odmítlo budoucímu Do 24 velmi podobný domácí projekt Fokker B V. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Holandsko totiž potřebovalo pro své východoindické kolonie nový moderní létací člun. Protože bylo se staršími celokovovými Dornierovými Waly spokojeno, obrátilo se roku 1935 opět na německou firmu. Ta v té době dokončovala konstrukci dvoumotorového Do 18 jako nástupce Walu, ale holandská Marine Luchtvaartdienst požadovala tří motorové provedení. Dornier využil všechny zkušenosti a vývojové trendy vyzkoušené u Do 18 a výsledný typ Do 24 představoval "jen" zvětšený Do 18. "Jen" bylo skutečně zdánlivé, křídlo bylo neseno na vzpěrách, svislá ocasní plocha byla zdvojena, trup zakončen střelištěm. Zůstaly ale křídlové "pahýlky" jako stabilizační prvky při pohybu na hladině. V duchu Do-18 se počítalo se vznětovými motory Jumo 205 po 647 kW (880 k), ale v roce 1936 Holandsko nakupovalo americké bombardéry Martin 166 (model 139WH 1 ) a trvalo na sjednocení motorů s touto dodávkou. Dornier sice začal pracovat na Do 24 s Jumy ale tento program utlumil, a tak jako první vzlétl prototyp Do 24 V2 s motory Wright Cyclone R 1820 F52 po 643 kW (875 k) dne 3.7.1937 se značkou D-AYWI. Prototyp V4 (D-ADLP) následoval na podzim. Oba stroje byly dodávány s označením Do 24K-I a Holansko s nimi bylo velmi spokojeno. Objednalo ještě deset kusů, které stavěla Dornierova pobočka ve Švýcarsku do roku 1939. Holandsko zakoupilo licenci a počítalo původně se 48 letouny o jejichž výrobu se dělily firmy De Schelde a Aviolanda. Licenční stroje byly verze Do 24K-2 s výkonnějšími motory R 1820-G102 po 735 kW (1000 k), opět jednotnými s modernějšími Martiny 166WH 3. Stroje nesly 5 až 6 mužů, výzbroj tvořily pohyblivé kulomety 7,92 FN Browning na přídi a zádi a kanón 20 mm Solothurn ve hřbetním střelišti. Závěsníky pojaly 12 pum po 50 či 100 kg. Stroje s trupovými značkami X 1 atd. sloužily k průzkumu. Při japonském útoku se snažily o odpor ale ztráty byly značné. Pět starších Do 24K-1 uniklo do Austrálie, čtyři K-2 tam dolétly ale Japonci je zničili v přístavu Broome, jeden byl odepsán při nouzovém přistání a jeden opraven; tento X-24 sloužil do října 1943 při diverzních akcích Holanďanů, pak jej převzalo RAAF stejně jako první K-1. Osudy německých Do 24 jsou dosti nevýrazné. První dva prototypy s motory Jumo 205 byly dohotoveny až roku 1938, první vzlétl 10.1. toho roku, ale ministerstvo letectví o ně nejevilo zájem. Byly použity při útoku na Norsko jako dopravní s výzbrojí dvou kulometů MG 15 (7,92 mm) a kanónu MG 151/20 (20 mm). Působily pod velením Lufttransportchef See. Po útoku na Holandsko nalezli Němci rozběhnutou výrobu Do 24K-2, z níž jen 25 bylo předtím dodáno do Holandské východní Indie. Dvacet dalších bylo ve stádiu montáže Luftwaffe vyzkoušela jeden Do 24K-2 v Travemünde pro účely námořní záchranné služby. Výsledkem bylo, že firma Weser Flugzeugbau dostala pověření zorganizovat další výrobu v Holandsku. Firma Fokker měla pak na starosti konečnou montáž a zalétávání. Akce začala na jaře 1941 a stroje nesly po úpravách označení Do 24A-1. Lišily se dvěma odklápěcími rampami pro příjem zachráněných, prostory pro jejich odpočinek atp. Přístrojové vybavení odpovídalo standardu Luftwaffe, kulomety byly MG 15 a jako kanón použit kořistný francouzský HS 404 20 mm. První dva kusy Luftwaffe dostala v srpnu 1941. Zásoby motorů Cyclone se záhy vyčerpaly; takže vznikla nová verze Do 24T-1 poháněná třemi BMW Bramo 323R-2 Fafnir po 735 kW (1000 k). Ještě v roce 1941 jich bylo dodáno pět. Požadavky na leteckou záchrannou službu se zvyšovaly takže bylo nutno zapojit ještě francouzskou firmu CAMS; dodala první Do 24T-1 v říjnu 1942. Invaze přerušila dodávky takže 22 stroje byly dodány po osvobození francouzské Aéronavale, Flotille 9Ftr jako transportní. V roce 1943 vycházely z holandské výroby Do 24T-2, u nichž byl kanón HS-404 nahrazen německým MG 151/20. Největším uživatelem všech německých Do 24 bylo velitelství letecké námořní záchranné služby Seenotbereichskommando, jehož Seenotstaffeln obklopovaly všechna pobřeží zemí okupovaných Německem. Na vrcholu rozvoje bylo těchto jednotek celkem 15. Druhotnou službu konaly Do 24 při dopravě i při průzkumu, především v Severním moři proti britským konvojům. V roce 1944 bylo dodáno 12 kusů do Španělska, které potřebovalo rozšířit záchrannou službu. Stroje se nazývaly Do 24T-3 a poslední z nich dosloužil v sedmdesátých létech (jeden ex španělský Do 24 použil Dornier v osmdesátých létech pro demonstrátor s novým křídlem a motory). Jeden Do 24T-1 nouzově přistál ve Švédsku, byl dočasně převzat švédským letectvem jako typ Tp 24, přičemž jej Německu zaplatilo. SSSR na letoun po válce uplatnil kořistné právo a skutečně jej roku 1951 (!) převzal. |
Technický popis |
Výrobce: Dornier-Werke GmbH, Friedrichshafen. Postaveny čtyři prototypy v mateřské továrně, 10 ve švýcarské pobočce Altenrhein, 37 u Aviolanda v Padendrechtu a De Schelde v Dordrechtu pro Holandsko, 170 pro Luftwaffe za účasti Fokkeru Amsterdam, 48 u CAMS Sartrouville. Celkem 269 kusů.. Technická data: Rozpětí: 27,00 m, Délka: 21,90 m, Výška: 5,75 m, Nosná plocha: 108,00 m2, Hmotnost prázdného letounu: 9 400 kg, Vzletová hmotnost: 13 700 kg, Maximální rychlost: 330 km/h, Cestovní rychlost: 220 km/h, Doba výstupu (do výšky): 6 min (2 000 m), Dostup: 7 500 m, Dolet: 2 900 až 4 700 km |