Na začátku třicátých let byly v Německu zahájeny práce na moderních stíhacích letounech. Ve firmě Arado se stal hlavním konstruktérem inženýr Walter Rethel, který dříve pracoval ve firmách Kondor a Fokker. Z jeho prvních návrhů jednomístných stíhaček SD I a SD II vznikl v roce 1930 ve firmě Siemens-Halske licenčně vyráběný jednomístný dvouplošník Ar 64, který byl poháněný řadovým devítiválcovým vzduchem chlazeným motorem Bristol Jupiter. I když měl tradiční konstrukci a jeho výkony nebyly nejlepší, byl Ar 64 dalším krokem na cestě k prvnímu sériové stíhačce tehdy ještě tajné Luftwaffe označené Arado Ar 65.
Letoun Ar 65a, jehož první prototyp byl postaven v roce 1931, vycházel z konstrukce Ar 64. Jedinou větší změnu představovala instalace dvanáctiválcového kapalinou chlazeného motoru BMW VI o výkonu 367 kW (500 k) s možností jeho zvýšení při startu až na 551 kW (750 k). Po testech provedených s prvními třemi prototypy se ukázalo, že je nutno konstrukci upravit. Výsledkem těchto úprav byl prototyp Ar 65d dokončený v roce 1932. Tento stroj měl snížený hřbet trupu před i za pilotní kabinou a dále dodatečné vyvážení výškovek. Ve srovnání s Ar 65a se hmotnost prázdného letounu zvýšila z 1 290 kg na 1 815 kg a celková hmotnost z 1 465 kg na 1 905 kg. Avšak i s ohledem na tento fakt se výkony podstatně zlepšily. V souvislosti s tím se Fliegerstab Reichswehrministeria (Letecký štáb Říšského ministerstva obrany) rozhodl začlenit tuto verzi do sériové výroby. S ohledem na nutnost zamaskování určení tohoto letounu měl být Ar 65d přidělen do tzv. Reklamefliegerabteilungu (Leteckého reklamního oddělení), který se skládal ze tří letek (Staffel) umístěných v Berlíně-Staakenu, Königsbergu a ve Fürthu. Po zavedení dalších drobných úprav byla zahájena sériová výroba tohoto letounu ve Warnemünde. Letoun byl označen jako Arado Ar 65e. První stroje obdržela Reklame-Staffel v Berlíně-Staakenu v roce 1933. Tyto letouny byly vyzbrojeny dvěma kulomety MG 17 ráže 7,9 mm umístěnými v přední části trupu nad motorem se zásobou střeliva po 500 nábojích. Trup byl kovové konstrukce s obdélníkovým nahoře zaobleným průřezem. Křídla měla dřevěnou a ocasní plochy smíšenou konstrukci.
Dne 1. dubna 1934 byla Reklame-Staffel Berlin-Staaken přejmenována na Reklame-Staffel Mitteldeutschland a postupně rozšířena na tři letky. Dne 14. března 1935 byla tato jednotka oficiálně přejmenována na Jagdgeschwader 132 (pozdější JG 2). Avšak už od července 1934 se začalo s jejím přezbrojováním na letouny Heinkel He 51. Poslední Ar 65 opustily JG 132 koncem roku 1935 a byly převedeny jako školní stíhačky do DVS Jagdfliegerschule ve Schleißheimu. Také byla jimi přechodně vyzbrojena první jednotka střemhlavých bombardérů Luftwaffe-Fliegergruppe Schwerin, pozdější 1./St.G 162. Výroba nevelkého počtu Ar 65 jako školních stíhacích letounů pokračovala do začátku roku 1936. Poslední verzí byl Ar 65a, který se lišil pouze nepatrnými změnami ve vybavení a o 40 kg větší hmotností prázdného letounu.
