Focke-Wulf Fw 56
Focke-Wulf Fw 56 Stösser (krahujec) byl první samostatnou konstrukcí Kurta Tanka po jeho nástupu do funkce šéfa konstrukční kanceláře firmy Focke-Wulf. Vznikl jako odpověď na příkaz C-Amtu Luftfahrtkommissariatu, v jehož čele stál Hermann Göring, ke stavbě prototypů lehkých stíhacích letounů, adresovaný firmám Arado, Focke-Wulf, Heinkel a Henschel. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Kategorie lehkých stíhacích letounů označená Heimatschutzjäger ("stíhací letoun pro obranu vlasti") zahrnovala stroje, které bylo možno používat jako pomocné stíhací letouny krátkého doletu a zároveň jako stroje pro pokračovací výcvik stíhacích pilotů. Tyto stroje měly být poháněny motorem Argus As 10 a jejich výzbroj měl tvořit jeden kulomet MG 17 ráže 7,9 mm střílející okruhem vrtule. O rok později, na podzim 1934, byly specifikace upraveny a jako definitivní výzbroj letounu kategorie Heimatschutzjäger byly zvoleny dva kulomety MG 17 se zásobou po 250 nábojích a tři 10kg pumy svisle zavěšené ve vnitřní pumovnici. Tým konstruktérů pod vedením vedoucího inženýra Blasera a za dohledu Kurta Tanka vybral pro tento stroj hornoplošné uspořádání. Firma Focke-Wulf uzavřela s C-Amtem kontrakt na výrobu tří prototypů letounu označeného Fw 56. Trup měl konstrukci z ocelových trubek potaženou plátnem a v přední části duralovým plechem. Křídlo mělo v oblasti náběžné hrany překližkový potah, od prvního nosníku byl potah plátěný. Křídlo bylo s trupem spojeno vzpěrami tvaru písmen N a V. První prototyp Fw 56a (D-JSOT) byl dokončen již v listopadu 1933. Poháněl ho motor Argus As 10 C o vzletovém výkonu 176 kW (240 k). Zkoušky prototypu proběhly zdárně, výhrady se vztahovaly pouze k tlumení podvozku. Zakrátko byl dokončen i druhý prototyp Fw 56b (D-IIKA) lišící se od prvního mj. novým vylepšeným podvozkem. Začátkem roku 1934 se v Německu změnilo označování prototypů a v souladu s novým standardem byly označeny také první dva stroje Fw 56, takže z Fw 56a se stal Fw 56 V1 (s poznávací značkou D-ISOT, předchozí značka D-JSOT, umístěna na trupu a křídle, vznikla chybou při čtení dokumentů) a z Fw 56b se stal Fw 56 V2. V únoru 1934 byl dokončen také třetí prototyp Fw 56 V3 (D-ILAR), který měl odpovídat případné sériové verzi. Ještě v roce 1934 byly vyrobeny tři stroje předsériové verze Fw 56 A-0, nazvané podle tradice firmy Focke-Wulf jménem ptáka Stösser (krahujec). Tyto letouny dostaly navíc také prototypová označení. Fw 56 A-01 (V4) s poznávací značkou D-ITAU se od předchozích prototypů mírně lišil. Měl jinak tvarovaný motorový kryt, výfuk na pravé straně trupu nebyl, což mělo zabránit vnikání výfukových plynů do pilotního prostoru. Letoun byl vybaven také malými aerodynamickými brzdami pod křídlem určenými pro střemhlavý let. Spojení křídla s trupem bylo zesíleno ocelovými lanky umístěnými mezi vzpěrami a trupem. Stalo se tak po katastrofě prvního prototypu při zkouškách střemhlavého letu nad letištěm v Johannisthalu. Zalétávací pilot Siewelcke, který testy prováděl, zahynul v troskách rozbitého stroje. Díky zesílení konstrukce a použití aerodynamických brzd mohl Fw 56 V4 ve střemhlavém letu dosáhnout rychlosti až 500 km/h. Tento letoun byl také jako první opatřen kompletní výzbrojí složenou ze dvou kulometů MG 17 ráže 7,9 mm a tří 10 kg pum umístěných ve vnitřní pumovnici mezi vzpěrami podvozku. Druhý stroj předsériové verze byl identický s V4 a měl označení Fw 56 A-02 (D-IGEU), třetí letoun měl střeleckou výzbroj cvičné verze (Übungsflugzeug), kterou představoval jeden kulomet MG 17 uložený na pravé straně trupu. V roce 1934 se na Fw 56 zkoušela také přídavná střelecká výzbroj složená ze dvou samopalů Bergmann upevněných ke vzpěrám tvaru písmena V které spojovaly křídlo s trupem. Samopaly střílely mimo okruh vrtule a nepotřebovaly tedy synchronizaci. Zkoušky s novou výzbrojí však skončily neúspěchem a samopaly Bergmann byly krátce na to demontovány. V létě 1935 C-Amt konečně rozhodl o sériové výrobě Fw 56, přestože stroj svými výkony a obratností mírně zaostával za svými soupeři Aradem Ar 76 a Heinkelem He 74. O vítězství v konkurzu rozhodla robustní konstrukce a podobné letové charakteristiky, kterými se vyznačovaly projekty nových stíhacích jednoplošníků Luftwaffe. Sériová verze, označená Fw 56 A-1, se v podstatě shodovala s předchozími letouny. Pohonnou jednotku tvořil motor Argus As 10 C s pevnou dvojlistou dřevěnou vrtulí. Tyto letouny byly zařazeny do Jagdfliegerschulen der Luftwaffe (škola stíhacích pilotů vojenského letectva) a stroje bez výzbroje používala branná organizace National-sozialistisches Fliegerkorps (NSFK - Národně socialistický letecký sbor). Druhý prototyp Fw 56 V2 zůstal jako zkušební letoun u firmy Focke-Wulf a později tento stroj používal Oberst Ernst Udet ke zkouškám a předváděcím letům, které propagovaly střemhlavé bombardování. Za tímto účelem letoun dostal novou stavitelnou vrtuli a na vnější stranu vzpěr pumové závěsníky pro tři 10 kg kouřové pumy pod každou polovinou křídla. Během jedné z prvních zkoušek střemhlavého bombardování svrhl pilot Fw 56 V2, Flugkapitän Wolfgang Stein, 40% pum přesně na cíl. V roce 1938 uskutečnil známý německý akrobat Gerd Achgelis turné po Spojených státech, při kterém předváděl možnosti Fw 56 A-l. Jeho letoun byl za tímto účelem vybaven silnějším motorem Argus As 10 E s maximálním výkonem 198 kW (270 k) ve výšce 2 100 m. Předvádění stroje označeného D-IKNI sponzorovala americká firma Gilmore Oil Company. V roce 1937 byl Fw 56 uvolněn pro export. První zemí, která objednala 12 letounů Fw 56 A-l, bylo Rakousko. Maďarsko obdrželo v letech 1937-38 celkem 18 strojů Fw 56 A-l. Celkem bylo vyrobeno asi tisíc letounů Fw 56. |
Technický popis |
Typ: jednomístný stíhací nebo cvičný letoun pro pokračovací výcvik. Výzbroj: jeden nebo dva kulomety MG 17 ráže 7,9 mm se zásobou po 250 nábojích, tři 10 kg pumy. Technická data: Rozpětí: 10,50 m, Délka: 7,60 m, Výška: 2,55 m, Hmotnost prázdného letounu: 665 kg, Vzletová hmotnost: 977 kg, Maximální rychlost: 267 km/h, Dostup: 6 200 m, Dolet: 370 km |