Jdi na obsah Jdi na menu
 


Arado Ar 76

7. 8. 2008
znik, vývoj, vlastnosti a použití

Versailleská smlouva končící první světovou válku znamenala pro dosti rozvinutý německý letecký průmysl zastavení jeho činnosti. Aktivity se sice začaly brzy obnovovat, ale protože smlouva zakazovala produkci vojenských letadel a zpočátku i velkých dopravních, soustřeďovaly se na povolené létání sportovní. Jiné podniky zase otvíraly pobočky v zahraničí mimo dosah omezení. Co však spojeneckým komisím zcela unikalo, byl výzkum a vývoj, přenesené na půdu vysokých škol a technických institutů. Tam pak vznikaly nové technologie, probíhal pokročilý aerodynamický výzkum a pracovalo se jak na dracích, tak pohonných jednotkách, rádiovém a přístrojovém vybavení nových materiálech i palubních zbraních.

Když se pak roku 1933 k moci dostala nacionálně-socialistická dělnická strana NSDAP, zkrátka nacisté, a A.Hitler se stal kancléřem, začalo Německo mírové smlouvy obcházet a přešlo k znovuvyzbrojování. Utajovaný výzkum a vývoj začal přinášet ovoce, stejně jako povolení sportovního létání. Jedním z takových plodů byla například existence vynikajícího vzduchem chlazeného invertního vidlicového osmiválce Argus As 10. Při zahájení budování stále ještě utajované Luftwaffe (otevřeně pak od roku 1935), tak byla k dispozici pohonná jednotka pro široké uplatnění. Nešlo sice o vysloveně "bojový" motor, svými 176 kW/240 k spíše vhodný pro výkonná sportovní cvičná a malá dopravní letadla, ale přesto se hodící i k zástavbě do stíhacích letadel.

Nešlo samozřejmě o plnokrevná letadla s výkonnými motory a silnou výzbrojí - jejich vývoj i výroba také probíhaly ale narážely na problémy s dostupností vhodných pohonných jednotek (zákaz jejichž vývoje si spojenci dokázali "uhlídat") - ale o lehké stroje, jakési sportovní stíhačky, zadané Göringovým výzbrojním úřadem C Amt Luftfahrtkommissariatu v Berlíně (to ještě neexistovalo proslulé RLM - Říšské ministerstvo letectví) už roku 1934. Zadání na podzim téhož roku rozšiřující požadovanou výzbroj dvěma synchronizovanými kulomety MG 17 ráže 7,9 mm o schopnost nosit tři malé pumy směřovalo k několika již stabilizovaným firmám.

Göringův úřad takovou kategorii označoval jako "Heimatschutzjäger" čili "Vlast chránící stíhačku". Byl to spíše propagandistický název ale i tyto typy se koneckonců mohly do bojů dostat. O nějaký čas později totiž německá vojska opět vstoupila do Porýní od konce první světové války obsazeného a krátce předtím opuštěného francouzskou a britskou armádou, a k válečnému střetu mohlo snadno dojít.

Objednávka na "Heimatschutzjäger" přišla k firmám Arado, Focke-Wulf, Heinkel (typ He 74) a Henschel (Hs 121 a Hs 125), každá postavila prototypy a jen první dvě dospěly k sériové výrobě. Jako nejlepší se ukázal Fw 56 Stösser vyráběný ve velkých počtech a sloužící k výcviku stíhacích pilotů po celou druhou světovou válku. Sekundovat mu měl Ar 76, ale obdobného rozšíření se nedočkal. Ar 76 byl řešen jako elegantní vzpěrový hornoplošník, jednomístný s pevným kapotovaným podvozkem ostruhového typu, s typicky uspořádanými ocasními plochami a s požadovanou výzbrojí. Kulomety nad motorem měly schránky po 250 nábojích.

Konstrukce letounu letounu byla smíšená - příhradu trupu tvořil svařenec z ocelových trubek, doplněný dřevěnou a duralovou karosérií. Celek byl potažen plátnem, na přídi a hřbetě plechy a překližkou. Křídlo s mírným šípem bylo dřevěné, dvounosníkové, potažené překližkou a plátnem, obdobnou konstrukci měly i ocasní plochy. V přídi trupu byl pečlivě zakapotován Argus As 10C s dvoulistou kovovou stavitelnou vrtulí v sérii pevnou dřevěnou.

Firma Arado první prototyp Ar 76a (Vl) s pozn. značkou D-ISEN dokončila na podzim 1934, na jaře následujícího roku létal druhý Ar 76 V2 (D-IRAZ), následován Ar 76 V3 (D-IZOH) Po havárii prvního prototypu došlo k aerodynamickým úpravám ocasních ploch a konstruktéři (Dipl. Ing W. Blume a R. Heinemann) reagovali i na požadavek nosit pumy SC 10 - v těžišti za motorem na spodku trupu vznikla mělká pumovnice s dvířky. Protože i Ar 76 si nevedl špatně, objednal C Amt menší sérii pro případ, kdyby Fw 56 měl problémy. Arado Flugzeugwerke tedy postavil sérii Ar 76A-0 a dva existující prototypy modifikoval do sériové podoby.

Letouny pak během roku 1936 převzala Luftwaffe a přidělila školám i bojovým jednotkám (např. l/JG 232 - Gruppe Loerzer v Bernburgu). U škol je výskyt typu znám u FFS A/B 1, FFS A/B 8, FFS A/B 23 a LKS 1 v Kaufbeuernu, Görlitz či Kamenzi (dnes polské Slezsko) a také u FFS A/B 32 v Chrudimi (už za Protektorátu). U školních jednotek Ar 76A-0 létaly zprvu s civilními poznávacími značkami, později s plným označením Luftwaffe a byly obvykle vybaveny jen jedním (pravým) kulometem, výstřelný kanál druhého byl zakryt. Je pravděpodobné, že Ar 76A-0 létaly s FFS A/B 8 také v Protektorátu z Chebu, Karlových Var a Mariánských lázní (FFS = Flugzeugführerschule, LKS = Luftkriegsschule) a že všeobecně sloužily do let 1942-43.

Technický popis

Výrobce: Arado Flugzeugwerke GmbH, Babelsberg bei Berlin, závod Brandenburg a Warnemünde. Postaveny 3 prototypy a 5 kusů nulté série.

Technická data: Rozpětí: 9,50 m, Délka: 7,20 m, Výška: 2,55 m, Nosná plocha: 13,30 m2, Hmotnost prázdného letounu: 750 kg, Vzletová hmotnost: 1 100 kg, Maximální rychlost: 270 km/h, Cestovní rychlost: 220 km/h, Dostup: 6 350 m, Dolet: 470 km