Fieseler Fi 156
Fi 156 byl jedním z nejrozšířenějších německých letounů druhé světové války. Stroj vznikl v polovině třicátých let jako výsledek práce Gerharda Fieselera a šéfa jeho konstrukční kanceláře Reinholda Mewese na vývoji letounu s velmi krátkým startem a přistáním, schopného udržovat po velmi dlouhou dobu minimální rychlost letu. V roce 1943 se Fi 156 podílel na vojenské operaci, díky které se navždy zapsal nejen do historie letectví. Dne 12. září tohoto roku osvobodili němečtí parašutisté pod vedením SS-Hauptsturmführera Otto Skorzenyho italského diktátora Benita Mussoliniho vězněného v horském hotelu na štítě G ran Sasso. I přes obtížné podmínky a několikametrovou přistávací dráhu zde přistál Fi 156 C-5 (SJ+LL) pilotovaný Hauptmannem Gerlachem a následně odstartoval s Mussolinim a Skorzenym na palubě. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Prvním letounem, který firma Fieseler postavila podle těchto specifikací, byl čtyřmístný sportovní letoun Fi 97 připravený pro závod Europarundflug (okružní let po Evropě) v roce 1934. Fi 97 měl automatické sloty Handley Page tzv. Fieseler-Rollflügel a klapky, které se vysouvaly dozadu dolů a zvětšovaly plochu křídla asi o 18 %. Počátkem roku 1935 vypracoval Technisches Amt požadavky, které měl splňovat lehký pozorovací a spojovací letoun s krátkým startem a přistáním. Stroj měl být poháněn řadovým motorem Argus As 10 o výkonu 177 kW (240 k). Nabídka na stavbu takového letounu byla zaslána firmám Fieseler, Siebel, Messerschmitt a Focke-Wulf. Firma Bayerische Flugzeugwerke (Messerschmitt) přihlásila hornoplošník Bf 163 s křídlem o měnitelném úhlu náběhu, jehož první prototyp byl dokončen teprve v roce 1938. Zpoždění bylo způsobeno naprostým vytížením firmy pracemi na stíhačce Bf 109 a vývoj Bf 163 byl předán firmě Weser Flugzeugbau. Firma Siebel nabídla hornoplošník s hranatým trupem a tlačnou vrtulí, který byl dokončen také až v roce 1938. Focke-Wulf navrhl stroj označený Fw 186, který vycházel z vírníku Cierva C.30 A, na jehož výrobu měla firma Focke-Wulf licenci. Vírník však Technisches Amt zamítl již v počáteční fázi. Firma Focke-Wulf se nenechala odradit a prototyp začala stavět na vlastní náklady. Firma Fieseler přihlásila hornoplošník Fi 156. Letoun měl klasickou konstrukci, trup byl tvořen příhradovou konstrukcí z ocelových trubek potaženou plátnem. Křídla dřevěné konstrukce byla rovněž potažena plátnem, zatímco dřevěné ocasní plochy měly potah z letecké překližky. Kabina pro tři osoby byla velmi prostorná a bohatě prosklená. Palivové nádrže o objemu 146 dm3 se nacházely v křídlech. Předpokládala se výroba dvou verzí: Fi 156 A s pevnými kovovými sloty po celé délce náběžné hrany a Fi 156 B s výsuvnými sloty. První tři prototypy verze A byly dokončeny na přelomu jara a léta 1936. Fi 156 V1 (D-IKVN) a Fi 156 V2 (D-IDVS) představovaly prototypy verze A s civilním vybavením, třetí prototyp Fi 156 V3 (D-IGLI) měl vojenské vybavení. Výsledky prvních letových zkoušek byly velmi uspokojivé, letoun mohl létat minimální rychlostí 50 km/h a maximální 174 km/h, délka rozjezdu při rychlosti větru 13 km/h byla 50 m a délka přistání při téže rychlosti větru činila 17 m. Počátkem roku 1937 byl ke zkouškám připraven další prototyp Fi 156 V4 (D-IFMR), který byl opatřen lyžovým podvozkem a prošel testy v zimních podmínkách. Fi 156 V5 (D-IYZQ) se stal vzorem předsériové verze, které bylo v roce 1937 vyrobeno 10 kusů. Letouny označené Fi 156 A-0 byly určeny k předváděcím a zkušebním letům. Jeden z nich (D-IJFN) byl ve dnech 23. července až 1. srpna 1937 představen na 4. mezinárodním leteckém mítinku na letišti Curych-Dübendorf. V té době firma Fieseler zahájila sériovou výrobu verze Fi 156 A-l určené jak pro vojenské, tak pro civilní uživatele. Připravovalo se také zahájení sériové výroby zdokonalené verze Fi 156 B-l, která se měla rozběhnout počátkem roku 1938. Avšak ze závěrů zkoušek provedených Luftwaffe vyplynulo, že výkony jednodušší verze A jsou zcela uspokojivé a firma Fieseler dostala pokyn výrobu složitější verze B nezahajovat. První sériové Fi 156 A-l Luftwaffe obdržela v zimě 1937-38. Několik strojů bylo okamžitě vysláno do Španělska, kde plnily spojovací úkoly v rámci Legionu Condor. V roce 1938 se týdně vyráběly tři letouny verze A-l. Koncem roku 1938 se začala vyrábět verze C, která měla oproti verzi A několik malých zlepšení, která byla zavedena na základě zkušeností z provozu. Letoun dostal také obrannou střeleckou výzbroj v podobě jednoho pohyblivého kulometu MG 15 ráže 7,9 mm umístěného v zadním prosklení kabiny. Kulometem byly vybaveny všechny stroje předsériové verze Fi 156 C-0. Letouny varianty C-1 nenesly výzbroj, předpokládalo se, že budou nasazeny jako spojovací a dopravní pro vyšší štábní důstojníky. Každá skupina Luftwaffe měla disponovat dvěma stroji této verze. V roce 1939 začala výroba verze Fi 156 C-2 se střeleckou výzbrojí určená pro Nah(Heeres)-Aufklärungsstaffeln (letky frontového taktického průzkumu). Kromě obranné výzbroje tvořené kulometem MG 15 mohl letoun nést fotografický přístroj. Posádka byla pouze dvojčlenná. V průběhu roku 1939 převzala 227 strojů Fi 156 Luftwaffe a několik exemplářů bylo exportováno do Finska, Švýcarska a Sovětského svazu. Hermann Göring obdaroval jedním letounem Benita Mussoliniho a také sovětskou delegaci. Sověti koupili licenci a Oleg Antonov přizpůsobil Fi 156 pro sériovou výrobu v letecké továrně v litevském Kaunasu. Sovětské letouny měly být vybaveny motory Renault 6Q (MV-6), které se licenčně vyráběly v Sovětském svazu. Stroj dostal označení OKA-38 Aist (čáp) a továrna v Kaunasu připravovala jeho výrobu pod označením SS-2. K výrobě však nedošlo z důvodu vypuknutí války. Po zahájení německé ofenzívy na západě Evropy se Fi 156 stále častěji používaly jako sanitní a záchranné letouny. Mnohokrát přistávaly za nepřátelskými liniemi, často pod palbou, a brali na palubu sestřelené piloty Luftwaffe. V roce 1940 bylo vyrobeno 216 Storchů, v následujícím roce se výroba takřka zdvojnásobila a vzrostla na 430 kusů. Malý počet těchto strojů byl dodán také Bulharsku, Chorvatsku Slovensku, Rumunsku a Maďarsku. V té době se do výroby dostaly další verze: Fi 156 C-3 - víceúčelová verze určená v první řadě pro taktický průzkum spojovací, záchranné a sanitní lety poslední stroje této verze byly poháněny motory Argus As 10 P a varianta Fi 156 C-5 - podobné konstrukce jako C-3, poháněná motorem Argus As 10 P, pod trupem mohla nést kontejner s fotografickým přístrojem nebo odhazovatelnou přídavnou palivovou nádrž, která zvětšovala dolet z 385 km na 1 000 km. Letouny obou těchto verzí se v Africe používaly pod označením Fi 156 C-3/Trop a C-5/Trop. Byly vybaveny protiprachovými filtry a speciální výbavou, která umožňovala přežití v případě nouzového přistání v poušti. Storch byl také osobním letounem velitele německých vojsk v Africe Erwina Rommela. Používal ho rovněž General-feldmarschall Kesselring, který však po sestřelení svého Storcha spojeneckými stíhači raději přesedlal na mnohem rychlejší Fw 189. Koncem roku 1941 se začala sériově vyrábět verze Fi 156 D, která byla zpočátku určena pro použití u Wüstennotstaffel (pouštní záchranné letky). Verze D byla charakteristická zvětšeným zavazadlovým prostorem, který byl umístěn za pilotní kabinou, a většími nákladovými dveřmi usnadňujícími naložení např. nosítek s raněným. První předsériové stroje verze Fi 156 D-0 se objevily již na podzim 1941 a krátce nato byly doplněny letouny verze D-l, která se vyráběla současně s verzemi C-3 a C-5 do konce roku 1944. Koncem roku 1941 byla vyrobena rovněž desetikusová série letounů varianty E-0 vybavených dosti nekonvenčním hlavním podvozkem, který se skládal ze dvou párů kol spojených pružnými gumovými pásy. Tento podvozek umožňoval start a přistání ve velmi těžkém terénu. V roce 1942 dodala firma Fieseler Luftwaffe 484 strojů Fi 156, což odpovídá průměrné měsíční výrobě více než 40 kusů. Od dubna 1942 byla výroba Storchů zahájena také v Puteaux ve Francii u firmy Morane-Saulnier, která do konce roku dodala dalších 121 Fi 156. Výroba Fi 156 pokračovala u firmy Fieseler v Kasselu do září 1943 a byla ukončena po dohotovení 480 kusů. Letouny Fi 156 na výrobních 1inkách vystřídal Fw 190. Výroba Storchů byla přeložena do továrny mráz Choceň v Protektorátu Čechy a Morava. První Fi 156 byl v této továrně dokončen koncem prosince 1943. Továrna v Puteaux vyrobila ve stejném roce 403 Storchů. Výroba Storchů ve Francii pokračovala do poloviny srpna 1944, tedy do chvíle, kdy továrnu obsadila spojenecká vojska. Do této doby Luftwaffe obdržela ještě dalších 260 strojů Fi 156. V Protektorátu se od začátku roku 1944 do konce války vyrobilo 137 letounů Fi 156. Celkem bylo v letech 1936-45 vyrobeno 2 874 kusů Fi 156 všech verzí. V roce 1941 Gerhard Fieseler zkonstruoval letoun, který se měl stát nástupcem zamítnutého Fi 156 B. Jednalo se o čtyřmístný civilní stroj označený Fi 256. Konstrukce vycházela z Fi 156 s přepracovaným trupem, který byl rozšířen z důvodu instalace sedaček pro čtyři cestující. Hmotnost prázdného letounu byla 1 200 kg a celková hmotnost 1 680 kg. Dolet činil až 730 km. Dva prototypy tohoto letounu byly postaveny na přelomu let 1943-44 v továrně v Puteaux a následně zařazeny k Luftwaffe. Nabídku na sériovou výrobu Technisches Amt odmítl. |
Technický popis |
Fieseler Fi 156 Storch: dvoumístný lehký pozorovací letoun pro spolupráci s pozemními vojsky. Pohon: řadový osmiválcový vzduchem chlazený motor Argus As 10 C-3 o vzletovém výkonu 176 kW (240 k). Výzbroj: jeden pohyblivý kulomet MG 15 ráže 7,9 mm umístěný v zadní části kabiny. Technická data: Rozpětí: 14,25 m, Délka: 9,90 m, Výška: 2,80 m, Hmotnost prázného letounu: 845 kg, Vzletová hmotnost: 1 320 kg, Maximální rychlost: 175 km/h, Cestovní rychlost: 145 km/h, Minimální rychlost: 51 km/h, Dostup: 4 600 km, Dolet: 400 km |