Arado Ar 240
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití Ar 240 |
Koncem třicátých let byly v Německu zahájeny práce na vývoji dálkově ovládaných střelišť. V roce 1938 vypracoval konstrukční tým firmy Arado pod vedením ing. Waltera Blumeho společně s firmou Rheinmetall-Borsig a Deutsche Versuchsanstalt für Luftfahrt (Německého zkušebního ústavu letectví) projekt dálkově ovládaného systému palubní výzbroje označeného FA-13. Tento systém byl ovládán z pilotní kabiny a na cíl byl zaměřován pomocí periskopu. Poté, co se Technisches Amt RLM seznámil s tímto projektem, pověřil ing. Blumeho konstrukcí rychlého letounu kategorie Kampfzerstörer, ve kterém měla být využita nová koncepce obranné výzbroje složené z dálkově ovládaných střelišť. Tento letoun by měl být schopen plnit roli těžké stíhačky, rychlého průzkumného letounu, střemhlavého bombardéru a bitevního letounu. Přímo na projektu pracoval ing. van Nespod dohledem hlavního inženýra Hanse Rabeského. Tento projekt, pracovně označovaný E 240, představoval technicky vyspělou konstrukci dvoumístného dvoumotorového celokovového letounu. E 240 byl vybaven bohatou mechanizací křídla (dvojštěrbinové vztlakové klapky, sloty), aerodynamickými brzdami umístěnými na konci trupu, přetlakovou kabinou a dálkově ovládanými střelišti. První dva prototypy měly sloužit k aerodynamickým testům, a proto nebyly vybaveny přetlakovou kabinou a střelišti FA-13. Systém FA-13 se v té době ještě nacházel ve stadiu zkoušek prováděných na letounu Messerschmitt Bf 162 V3, při kterých se objevily četné problémy - např. obtížná lokalizace vzdušných cílů palubním střelcem i přes to, že byl periskop vybaven čočkou se zvětšením 1,6. Dalším problémem byla ochrana periskopu před námrazou tvořící se ve větších výškách. První dva prototypy označené Ar 240 Vl a V2 byly dokončeny v polovině roku 1940. První let Ar 240 V1 se konal 10. května a Ar 240 V2 o dva měsíce později. Bohužel se ukázalo, že letoun je velmi nestabilní a to ve všech osách. Po provedení mnohých úprav vznikl Ar 240 V3 (KK+CD), který měl představovat vzorový stroj průzkumné verze a střemhlavého bombardéru. U tohoto prototypu byl zcela změněn tvar přední a střední části trupu. Přetlaková kabina byla přesunuta na příď a trup byl v zadní části prodloužen o 1,25 m. Ocasní aerodynamická brzda byla nahrazena kuželovým vřetenem s přídavnou stabilizační plochou. Sloty byly z náběžné hrany demontovány. Ar 240 V3 byl poháněn dvěma řadovými motory Daimler-Benz DB 601 A o vzletovém výkonu 760 kW (1 075 k). Obranná výzbroj byla tvořena dvěma střelišti FA-13 (na hřbetě a pod trupem) vybavenými dvojkulometem MG 81 Z ráže 7,9 mm. Útočnou výzbroj zajišťovaly dva kanóny 151 ráže 20 mm, které byly instalovány v trupu, a dva kulomety MG 17 ráže 7,9 mm umístěné v kořenech křídla. Zavedení mnohých úprav zpozdilo montáž prototypu, který byl připraven k letovým zkouškám až koncem jara 1941. Provedené testy prokázaly značné zlepšení výkonů ve srovnání se stroji Vl a V2, přesto však plánované výkony ještě dosaženy nebyly, což si vyžádalo provedení dalších úprav, např. změnu křidélek. Koncem léta 1941 prototyp Ar 240 V3 převzala Aufklärungsgruppe des Oberbefehlshaber der Luftwaffe (průzkumná skupina vrchního velitele Luftwaffe) k provedení operačních testů. Z letounu byl vymontován systém FA-13, který ještě nebyl dopracován a v polních podmínkách se neosvědčil. Dále byla demontována pevná výzbroj, místo níž byly instalovány dvě kamery Rb 50/30. Oberst Knemeyer provedl s tímto strojem více než deset letů nad britské ostrovy. Velká rychlost dovolovala tomuto neozbrojenému letounu uniknout nepřátelským stíhačkám. V té době byl dokončen další prototyp Ar 240 V4, který se měl stát vzorovým strojem pro sériové střemhlavé bombardéry. Letoun měl stejnou výzbroj jako původní V3, ale pod trupem byly navíc umístěny pumové závěsníky pro osm 50 kg pum. Na konci trupu byla opět nainstalována aerodynamická brzda, čímž byl V4 delší o dalších 65 cm. Tento letoun byl poháněn dvěma motory Daimler-Benz DB 603 A o vzletovém výkonu 1 287 kW (1 750 k). V tehdejších podmínkách se však ukázalo, že Luftwaffe potřebuje spíše průzkumný letoun než střemhlavý bombardér, a proto stroje nulté série Ar 240 A-0l a A-02 (GL+QA a GL+QB) byly přizpůsobeny k plnění průzkumných úkolů. Tyto letouny byly s ohledem na provedené úpravy rovněž označeny jako prototypy V5 a V6. Oba stroje se od Ar 240 V4 lišily tím, že neměly aerodynamickou brzdu, křídlo se vyznačovalo zcela novou konstrukcí (při nezměněném vnějším tvaru) a byly odstraněny pumové závěsníky i kanóny umístěné ve spodní části trupu. Pohon zajišťovaly dva motory Daimler-Benz DB 601 E o vzletovém výkonu 864 kW (1 175 k). Charakteristickým znakem se staly duté vrtulové kužele, které zajišťovaly přívod vzduchu k motoru. V zadní části každé motorové gondoly byla instalována jedna kamera Rb 50/30. Letoun Ar 240 A-03 zalétaný v říjnu 1942 byl původně poháněn motory Daimler-Benz DB 601 E, které byly později nahrazeny hvězdicovými vzduchem chlazenými motory BMW 801 TJ s turbokompresorem o vzletovém výkonu 1 382 kW (1 880 k). Ar 240 A-04 a A-05 poháněné motory Daimler-Benz DB 603 A neměly obrannou výzbroj. V prosinci 1942 byly závody AGO v Oscherslebenu připraveny vyrobit sérii čtyřiceti letounů Ar 240 A, když Erhard Milch přikázal zastavit celý program vývoje tohoto stroje. Dokončené letouny však byly dodány bojovým jednotkám Luftwaffe. Ar 240 A-01 a A-02 obdržela 13.(Zerstörer)/JG 5 Eismeer operující v oblasti Petsamo v severním Finsku. Tyto letouny byly používány k průzkumným letům podél železnice vedoucí do Murmanska. Ar 240 A-03 operoval spolu s Ju 88 v rámci 3.(F)/100 od února 1943 na východní frontě, kde plnil průzkumné úkoly pro Luftwaffen-Kommando Ostland a od července 1943 pro Luftwaffen-Kommando Don. V červnu 1943 působil v 1.(F)/100 letoun Ar 240 A-05. Tato jednotka byla operačně zařazena do Luftflotte 6. V létě 1943 byl Ar 240 A-02 převeden z JG 5 do 2.(F)/122 umístěné ve Frosinone jihovýchodně od Říma. Po absolvování několika zkušebních letů letoun podnikl svůj první bojový let, ale při přistání byl zcela zničen, krátce nato byl do stejné jednotky převelen Ar 240 A-04, ale neustálé potíže s motory donutily personál letky odeslat tento stroj zpátky do Německa, aniž by uskutečnil jakýkoliv bojový let. Tento letoun později sloužil společně s Ar 240 A-05, A-03, Ar 240 V7 a V8 na východní frontě v Aufklärungsgruppe 10 a v 1. Staffel/Aufkl.Gr.Ob.d.L. Ar 240 V7a V8 byly dokončeny ještě před Milchovým rozhodnutím. V7 byl zalétán v říjnu a V8 v prosinci 1942. Oba letouny měly představovat vzorové stroje průzkumné verze Ar 240 B a byly také označovány jako Ar 240 B-01 a B-02. V podstatě měly obdobnou konstrukci jako Ar 240 A-0. Pohon zajišťovaly dva řadové motory Daimler-Benz DB 605 AM se vstřikem směsi metanolu a vody (MW 50), což umožňovalo dosažení maximálního výkonu 1 323 kW (1 800 k). Oba stroje byly vyzbrojeny dvěma pevnými kulomety MG 17 a dvěma střelišti FA-13 vybavenými kulomety MG 81 Z. Později byla výzbroj ještě doplněna jedním pohyblivým kanónem MG 151/20 střílejícím dozadu. Ostatní prototypy nebyly nikdy dokončeny. Ar 240 V9 se měl stát vzorovým strojem pro verzi Ar 240 C. Pohon by zajišťovaly dva motory Daimler-Benz DB 603 A-3 o maximálním výkonu 1 360 kW (1 850 k) ve výšce 2 000 m. Tato verze měla mít o 3,27 m větší rozpětí a o 0,54 m delší trup. Útočnou výzbroj by tvořily čtyři kanóny MG 151/20 střílející dopředu. Obranná výzbroj se měla skládat ze dvou střelišť FA-13 (jedno na hřbetu a jedno pod trupem), z nich každé by bylo vybaveno dvěma kulomety MG 131 ráže 13 mm. Prototyp V10 měl představovat vzor sériové noční stíhačky vybavené radarem FuG 202 Lichtenstein a dalšími dvěma kanóny MG 151/20. Dalšími prototypy měly být vzory kategorie Kampfzerstörer. Do těchto letounů se mělo instalovat zařízení GM 1 (vstřik kapalného oxidu dusného do kompresoru), což umožňovalo zvýšení rychlosti ve vodorovném letu ve větších výškách až o 50 km/h. Na rýsovacích prknech vznikly i další plánované varianty tohoto letounu, jako např. Kampfzerstörer poháněný motory Daimler-Benz DB 603 G, noční stíhačka C-2, rychlé bombardéry a průzkumné letouny C-3 a C-4, Ar 240 D s motory Daimler-Benz DB 614 a verze poháněné motory Daimler-Benz DB 603 G - bombardovací Ar 240 E a stíhací Ar 240 F. |
Technický popis Ar 240 |
Arado Ar 240 A-0: dvoumístný strategický průzkumný letoun. Pohon: dva řadové dvanáctiválcové kapalinou chlazené motory Daimler-Benz DB 601 E o vzletovém výkonu 864 kW (1 175 k). Výzbroj: dva pevné kulomety MG 17 ráže 7,9 mm (střílející dopředu) a dva kulomety MG 81 Z ráže 7,9 mm umístěné ve dvou dálkově ovládaných střelištích (jedno na hřbetě a jedno pod trupem). Technická data: Rozpětí: 13,33 m, Délka: 12,80 m, Výška: 3,95 m, Hmotnost prázdného letounu: 6 200 kg, Vzletová hmotnost: 9 450 kg, Maximální rychlost: 618 km/h, Cestovní rychlost: 555 km/h, Doba výstupu do 6 000 m: 11 min, Dostup: 10 500 m, Dolet: 2 000 km |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití Ar 440 |
Celkově neuspokojivé výsledky zkoušek letounu Arado Ar 240 způsobily, že začátkem roku 1942 byly zahájeny práce na jeho případném nástupci označovaném Ar 440. Konstrukce letounu ve své podstatě vycházela z draku Ar 240. Letoun měl být poháněn dvěma motory Daimler-Benz DB 603 G o vzletovém výkonu 1 397 kW (1 900 k). Nový letoun měl být delší než Ar 240 a také centroplán měl mít větší rozpětí, díky čemuž měly být motorové gondoly umístěny dále od trupu. Ar 440 byl původně navrhován jako Kampfzerstörer (těžký stíhací bombardér). Měl být vyzbrojen dvěma kanóny MK 108 ráže 30 mm umístěnými v kořenech křídla, dvěma kanóny MG 151/20 instalovanými v trupu a dvěma dálkově ovládanými střelišti (jedno na hřbetě a jedno pod trupem) vybavenými po dvou kulometech MG 131 ráže 13 mm. Pumová výzbroj měla být tvořena pumami o celkové hmotnosti 1 000 kg. Existovala navíc možnost instalace pohyblivého kanónu MG 151/20 střílejícího dozadu. První prototyp označený Ar 440 A-01 byl zalétáván začátkem léta 1942. Výsledky prvních zkoušek byly velmi uspokojivé. Byly postaveny ještě další tři exempláře Ar 440 A-0, které byly testovány od ledna 1943 v závodech Arado a poté, co byly dodány do Erprobungsstelle v Rechlinu, na nich 24. ledna 1943 létal jeden z nejzkušenějších pilotů formací Kampfzerstörer Leutnant Thierfelder, který byl tímto letounem doslova nadšen. Navzdory Thierfelderovu názoru a dalším velmi dobrým výsledkům dosaženým v průběhu zkoušek v Rechlinu Technisches Amt nabídku sériové výroby letounů Ar 440 zavrhl. Případné zahájení výroby bylo znovu zvažováno o osmnáct měsíců později při přípravě tzv. Jägernotprogrammu (nouzového programu rozvoje stíhacího letectva). Tehdy se však základní dvoumotorovou stíhačkou Luftwaffe stal Dornier Do 335, který byl na technologicky vyšší úrovni a poskytoval větší možnosti použití. |
Technický popis Ar 440 |
Arado Ar 440 A-0: dvoumístný těžký stíhací bombardér. Pohon: dva řadové dvanáctiválcové kapalinou chlazené motory Daimler-Benz DB 603 G o výkonu 1 397 kW (1 900 k). Výzbroj: dva kanóny MK 108 ráže 30 mm a dva kanóny MG 151 táže 20 mm (střílející dopředu), po dvou kulometech MG 131 ráže 13 mm umístěných ve dvou dálkově ovládaných střelištích (na hřbetě a pod trupem), jeden pohyblivý kanón MG 151 ráže 20 mm střílející dozadu, náklad pum do 1 000 kg. Technická data: Rozpětí: 16,26 m, Délka: 14,28 m, Výška: 4,00 m, Hmotnost prázdného letounu: 9 208 kg, Vzletová hmotnost: 12 210 kg, Maximální rychlost: 700 km/h, Maximální rychlost s GM 1: 750 km/h, Dolet: 2 700 k |