Bucker Bü-181
Po konstrukci letounu Bü 133 vyrobila firma Bücker prototyp letounu Bü 134, který se však příliš nepovedl. Jednalo se o dvoumístný jednoplošník poháněný motorem Hirth HM 504 o výkonu 77 kW (105 k). Zkušební lety prototypu D-EQPA proběhly v roce 1936. Další konstrukcí, která se vyráběla jen v malé sérii pro civilní uživatele, byl první dolnoplošník firmy Bücker typ Bü 180 Student. První prototyp tohoto letounu byl zalétán v roce 1937 a nesl poznávací značku D ELIO. V únoru 1939 se uskutečnily první lety prototypu (D-ERBV) nového cvičného letounu Bü 181 Bestmann určeného pro potřeby vojenského letectva. Byl to dvoumístný dolnoplošník s uzavřenou kabinou se sedadly vedle sebe. Křídla měla dřevěnou konstrukci potaženou v přední části překližkou, zbytek krylo plátno. Trup oválného průřezu měl do výšky kabiny plechový potah (slitina oceli a molybdenu), ostatní části trupu byly potaženy překližkou. Rovněž ocasní plochy měly dřevěnou konstrukci potaženou překližkou, pouze pohyblivé části měly plátěný potah. Letoun měl klasický pevný podvozek s ostruhovým kolem. Palivová a olejová nádrž byly umístěny v trupu. Zkoušky prokázaly dobré vlastnosti letounu a již koncem roku 1939 objednalo RLM první sériové stroje Bü 181 A poháněné motorem Hirth HM 504 o výkonu 77 kW (105 k). Mateřská továrna Bücker v Rangsdorfu vyrobila do konce války 5 900 kusů Bü 181 A, dalších 708 kusů Bü 181 A a částečně modifikovaných Bü 181 D vyrobila továrna Fokker v Amsterdamu. Letouny sloužily v Luftwaffe převážně v pilotních školách, např. v FFS A/B 23 v Kaufbeurenu a v FFS A/B 112 v Langenlebenu. Jako spojovací a dopravní je používaly také štáby mnoha operačních jednotek Luftwaffe. V březnu 1945 vznikla myšlenka použití tohoto typu v boji proti tankům. V letecké škole v Trebbinu u Berlína bylo několik (pravděpodobně 12) letounů Bü 181 upraveno pro nesení čtyř protitankových zbraní Panzerfaust 100 umístěných po jedné na pylonech na horní a spodní straně křídla. Letoun měl zahájit palbu z výšky 20 až 30 m ve vzdálenosti 150 m od cíle. Iniciátorem celé této akce byl Oberfeldwebel Buchsteiner. Na začátku dubna 1945 byly vytvořeny tři Panzerjagdstaffel z nichž však pouze 3. Staffel byla plně připravena k operačním letům. Jednotka byla umístěna v Kaufbeurenu na letišti pilotní školy. Měla ve výzbroji 12 letounů vyzbrojených Panzerfausty a koncem dubna začala operovat proti americkým tankovým jednotkám. Bojová kariéra jednotky skončila 4. května 1945. Jedné posádce se podařilo 18. května 1945 uletět do Švýcarska kde letoun později převzalo vojenské letectvo. V letech 1944-46 se Bestmanny vyráběly také ve Švédsku, kde firma AB Hagglund vyrobila pro vojenské letectvo 125 strojů označených Sk 25. Ihned po ukončení války se rozběhla sériová produkce Bü 181 v Československu u firmy Zlín v Otrokovicích. Celkově zde bylo vyrobeno 783 letounů tohoto typu pod označením Z-181 (180 kusů), Z-281 (s motorem Toma 4, 100 kusů), Z-381 (s motorem Walter Minor 4-111, 184 kusů) pro civilní uživatele a C-6/C-106 (319 kusů) pro vojenské letectvo. Poslední Bü 181 byly vyrobeny v 50. letech v Egyptě, který získal od firmy Zlín licenci na výrobu letounů Z-381. Továrna Egyptian Heliopolis Aircraft Works tyto letouny vyráběla pro potřeby egyptského letectva a dalších arabských zemí. Arabská verze tohoto letounu se nazývala Gomhouria. |
Technický popis |
Bucker Bü 181: byl dvoumístný cvičný letoun. Pohon: řadový motor Hirth 504 A o výkonu 77 kW (105 k). Výzbroj: v protitankové verzi čtyři protitankové zbraně Panzerfaust 100 na křídle (viz. foto). Technická data: |