Ve válkách nebývá neobvyklé, že jedna z bojujících stran napodobí taktické počínání nepřítele, pokud zjistí, že je účinné. V období rámovaném daty 39-45 k tomu došlo také. Jakmile se sovětské letectvo trochu stabilizovalo po drtivém náporu německých vzdušných a pozemních sil, začalo uplatňovat zdánlivě nicotnou taktiku. Nezbylo mu mnoho letadel vyšších tříd, ale dvouplošníků Polikarpov U-2 (Po-2) bylo stále dost. Začaly létat v noci v dosti hojném počtu nad německými pozicemi a svrhoval nevelké pumy. U-2 byly dosti tiché, až na typický klapot motoru. Mnohdy se snášely nízko s motorem zastaveným, objevovaly se v různých intervalech od 5 do 30 minut a působily drtivě na morálku německých vojáků, braly jim spánek, napínaly nervy a občas i něco zasáhly s obětmi na životech i materiálu. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
Luftwaffe se značným odstupem pochopila, že takové "nevojácké" malicherné počínání dává vysoký efekt. Rozhodla se tuto metodu napodobit, V říjnu 1942 zřídila u čtyř velitelství na sovětské frontě tzv. Behelfskampfgeschwader (Pomocné bombardovací eskadry), do nichž se stahovalo co největší množství lehčích nebo i zastaralých letadel schopných ještě této noční rušivé činnosti. V průběhu formování takových jednotek se jejich název změnil na "důstojnější" Störkampfstaffeln (Rušivé bombardovací perutě). Podařilo se poměrně brzy sestavit přes 200 vhodných letounů devíti různých typů, většinou cvičných strojů nebo dávno nepoužívaných bojových z počátku třicátých let. Vždy se tří Störkampfstaffeln se vytvářela jedna Storkampfgruppe (skupina nebo křídlo), v říjnu 1943 došlo k zásadní reorganizaci jednotek Luftwaffe, určených k součinnosti s armádou, ze střemhlavých Stukageschwader se staly Schlachtgeschwader (Bitevní perutě) a z rušivých jednotek také achtschlachtgruppen, těch bylo šest a rozdělily si 13 Geschwadern. Do konce války vzniklo celkem 14 Gruppen, z nichž jedenástá byla složena z estonských dobrovolníků a dvanáctá z lotyšských. Vedle těchto Gruppen a Staffeln existovala tak Ostfliegerstaffel 1, působící od léta 1943 do léta 1944: tvořili ji dobrovolníci z řad sovětských zajatců a létali i na kořistních Po-2 a Jakovlevech UT-2. Noční rušivé jednotky působily i na Balkáně, převážně s bývalou italskou výzbrojí (Fiat C, R.42, Caproni Ca.314). Na sklonku války se do nočních rušivých akcí zapojovaly stále více typy Ju 87 a Fw190. Výčet letadel rušivých jednotek je bohatý a zahrnuje celkem 22 typů, tak například Fokker CV-E (kdysi dánské), Gotha Go 145, Heinkely He 46 a He 50, Henschely Hs 123 a Hs 126, Siebel Si 204, Letov Š-328, dokonce Junkersy F 13 (!) a W 34 a nezapomeňme na školní dvouplošník Arado Ar 66. Ten vydržel snad nejdéle, od doby prvních akcí v roce 1942 až po pád Berlína, včetně působení ve Finsku, na Balkáně, v Maďarsku, v Ardenách i u Remagenu, kde utrpěl těžké ztráty při pokusu o denní nasazení. Nebýt této "slavné" kapitoly v jeho historii, snad by se ani v této rubrice neobjevil. Nebyl to po technické stránce nijak zajímavý letoun - jednoduchý dvoumístný dvouplošník pro základní výcvik. U firmy Arado jej navrhl Ing, Walter Rethel pro tajně chystaný velkorysý výcvik budoucí Luftwaffe. Ar 66 měl dřevěné kostry šípových křídel, svařovanou kostru trupu a plátěný potah. Typické byly ocasní plochy s nadsazenou vodorovnou před svislou - kryt nadsazení zastupoval kýlovou plochu. Rethel se zalétání nedočkal, odešel k Messerschmittovi do tehdejší BFW a jeho místo zaujal Ing. Walter Blume. Zasáhl mírně do koncepce Ar 66, ale mnoho nezměnil. Prototyp Ar 66a (D-2335) s motorem Argus As 10 o 147 kW (200 k) byl zalétán ještě v roce 1932. Druhý představoval námořní Ar 66b (D-2557) se dvěma dřevěnými plováky a s motorem As 10C o 176 kW (240 k), tato verze se stavěla v počtu 10 kusů roku 1933, kdy se již značila Ar 66B, V témže čase začaly dodávky pozemní varianty Ar 66C s Argusem As 10C, která se stala standardem velkoprodukce trvající do roku 1938. Po jednom kusu existovaly stroje Ar 66D s upraveným vybavením a plovákový Ar 66E (D-IHIV). Sériové Ar 66C přišly především k Flugzeugführerschulen A/B (Pilotním školám) pro základní a pokročilý výcvik. Až v roce 1942 a především 1943 se stahovaly pro nové bojové využití, o němž jsem psali. Nosily malé pumy po 2 a 4 kg, určené především proti živé síle a dodatečně byly vybaveny závěsníky s mechanickým uvolňováním pum. |
Technický popis |
Technická data: Rozpětí: 9,4 m, Délka: 9,06 m, Výška: 2,32 m, Nosná plocha: 11,90 m2, Hmotnost prázdného letounu: 940 kg, Vzletová hmotnost: 1 115 kg, Maximální rychlost: 250 km/h, Cestovní rychlost: 225 km/h, Doba výstupu (do): 4,2 min, Dostup: 4 000 m, Dolet: 400 km |